Jde sama lesem. Je strašná tma a ona nevidí ani na krok. Nevnímá to, protože skončilo něco krásného. Opustil ji, a to pořád tvrdil jak ji má rád. Slané slzy ji kanou po tváři, stékají ji po lících na tričko. Ano, pláče a nevnímá šustot v nedalekém křoví. Pořád jde a příchází k řece. Je zima, ale ona necítí nic, jen tu bolest v srdci. Sedá si do sněhu, pokrčí kolena a opře si o ně hlavu. Dál jen pláče. V tichu se ozývají jen její vzlyky. Pozvedne hlavu k měsíci, který dnes svítí dost intenzivně. Najednou za sebou uslyší kroky, otáčí se... Pak už jen její tělo bezvládně padá na zem a jemný ledový vánek ji cuchá zkrvavené vlasy. Duše opouští tělo. Nechápe co se stalo a už to asi nikdy nikdo nepochopí. Odešla navždy. Proč ale musela tak mladá zemřít? Od místa se jen vzdaluje temný stín, který si dovolil ji vzít její život. Pláče, ale proč…